Dominik (Slovakian review)

Hneď na začiatku diváka zaujme zamýšľanie sa nad čajovým vrecúškom, ktoré sa lúhuje v horúcej vode a hlavná postava popisuje, čo v daný moment nastáva. Nasleduje séria scén, ktoré človeka mätú, ale necháva sa nimi napriek tomu uniesť, pretože verí, že všetko, aj divná vlastnosť hlavného protagonistu, sa potajomky pozerať do malého zrkadielka, má svoj význam. Toto zahĺbenie sa do scén je o to ľahšie, keďže autor snímku použil dobré skladby, ktoré spríjemnili pozeranie scén, ktoré človeku na prvýkrát nedávali veľký zmysel. Popravde, druhá polovica filmu pôsobí, aj vďaka vážnejším čiernobielym scénam, v ktorých sa vedú dialógy omnoho kvalitnejšie ako prvá, ktorá pôsobí na diváka spôsobom, ktorý ho metie a ťažko sa dokáže sústrediť na dejovú líniu filmu. Hlavná postava týmto zmätkom chce ale reflektovať svoju situáciu, čo objasňuje význam aj tejto časti. Odhalenie skutočnosti, čo sa skrýva za zrkadlom, respektíve ako je možné ho vnímať, pôsobí ako najprínosnejšia a najpútavejšia scéna z filmu, odhaľuje význam lásky v živote človeka a dôležitosti mať vlastnú tvár a nestratiť ju, čo je v ľudskom živote niekedy náročné, lebo sme nedokonalé stvorenia, ktoré majú svoje limity.

Martin (Czech premiere)

Při druhém sledování jsem měl pocit, že mi to všechno tak nějak dochází a dává dohromady smysl o dost víc. I poprvé se mi to líbilo, ale nezvládl jsem si všímat některých detailů, popřípadě je stíhat pochopit. Teď mi došlo, proč měl to zrcátko. Myslím, že se v něm vidí lepší, než si připadá. Že v něm vidí jen svůj povrch a ne tu nejistotu a pochybnosti, které má uvnitř. Zajímalo by mě, jak moc se sám režisér promítl do hlavní postavy. Přijde mi, že jsem ho v ní někdy viděl. Neměl moc zkušeností a nevěděl přesně, co dělat, ale nebál se to nějak zkoušet. Určitě toho hlavního hrdinu chápu víc, než bych ho dokázal chápat před pár lety. Hlavně díky tomu, jak se mi změnil pohled na svět. Uvědomuju si už, jak velkou má člověk zodpovědnost za to, co v životě udělá, protože toho může udělat strašně moc. A kromě této zodpovědnosti na sebe hlavní hrdina ještě bere přímou odpovědnost za partu lidí, kteří mu věří, že je povede. Byla tam spousta zajímavých myšlenek. Teda některé tam byly, některé jsem si vymyslel sám na základě toho, co mi film nabídl.

Sára (Czech premiere)

Tento film byl na tělo, lidský a blízký. Zabíral svět z různých pohledů a různých stran. Když se tam postavy plazily na zemi, tak se kamera plazila s nimi. To se mi zároveň líbilo a zároveň mě to mátlo. Nebyla jsem si jistá, kde zrovna jsou a co se přesně děje. Pointa příběhu byla zamotaná. A byla tam vůbec nějaká? Nebo to možná bylo jako v životě. Pointa je jen tam, kde jí chceme vidět. U vymyšlených příběhů nemám ráda, že je většinou ta pointa umělá a příliš viditelná. Všechno k ní směřuje. Tak to přeci v životě není. A nebylo to ani v tomto filmu. Líbilo se mi taky obsazení rolí. Herci v nich byli velice přirození a předpokládám, že je to proto, že jim režisér nechával volnost. Pokud tam nějaká pointa nakonec byla, tak vycházela právě z chování postav.   

Moe (Test screening preview)

Dancing Day reminds me of how drug users are often ostracized from community and misunderstood, and that's of course because the drug user while seemingly being incoherent is actually viewing the world from a different lens. The kids understood that, so that's why they saw a mentor in the main protagonist. I wish it was a bit longer actually to get a feel of how the end pans out. But I guess you're leaving it to our imaginations! The only thing I'd do differently is the beginning of the film, I'd elaborate more about the plot and how all those people came together. I think you need to reel your audience into your mood and level of intoxication, gradually. The rest is impeccable. Love the cast, the film locations and the randomness of the events. Makes it's very unpredictable! It was really intriguing, and very funny in a subtle way. I loved the scene from 5:30-6:00. I would definitely make that the trailer. Absolutely hilarious! 

Vladislav (Test screening preview - Czech)

To je přesně film, u kterého není důležitý příběh nebo herci, ale dojmy, co vyvolává. Umění... Když někdo namaluje obraz tak detailně, že ho nerozeznáš od fotky - u toho si řekneš "wow, ten někdo fakt umí malovat", ale pak máš obraz, u kterého vlastně nevíš, na co se díváš, jsou to třeba jen skvrny, ale vyvolá to v tobě emoce. A to je umění. A to je to, co jsem měl právě díky tobě možnost shlédnout.

Fotis (Test screening preview)

Your films are very personal. It is as if you found out a substantial truth about life and you want to share it. It seems that there is a mark that made an impression so deep to you that it seeps in your art. There is passion and honesty in your film. There is a declaration of freedom. You take the tools of cinematic language and you try to reinvent a new one that make sense for you. It doesn't always work on screen, but you only need practice and self reflection. The path that you chose is a path that others before you have paved. Terence Malick, David Lynch, Danny Boyle, Quentin Tarantino, Nick Casavetes, Godard, Martin Scorsese only to name a few. The images you create with your actors, often they are powerful and haunting. There are details that create content only by themselves. As is the Nixon/Agnew t-shirt. I found the use of dialogue extensive at times. When you don't have a script there is a danger that the actor can drag the moment for a bit and weaken its effect. Nevertheless, the performances are fresh and loyal to your vision. The use of music threw me off frequently. Most of the scenes where the song plays through out, feel like a video clip. Like the scene was made to compliment the song, not the other way around. Sometimes is better to score a film, with original music or even classic music, instrumental, or just a sound design that will recreate the mood you want to convey to the audience. Also the use of voice over narration could weaken a powerful scene. For instance you have a beautiful transition with a car running under a tunnel at night. The sequence is so breathtakingly shot that the narration talking about hell is not needed. It is already indicated by the shot where the heroes heading. I think all the film is summed up by the protagonist exclaiming: "I don't know what I want. I''m making it as I go along." Well that is indeed a fact of life. Sometimes we don't care about the destination and we just enjoy the ride.